Ubuntu v nás
Někdy stačí změna úhlu pohledu, aby člověk začal svět vnímat úplně jinak. Ubuntu se často překládá jako „já jsem, protože my jsme“. Připomíná nám, že nikdo neroste sám o sobě „ve vzduchoprázdnu“ a nikdo se nestává člověkem úplně sám, jen vlastním přičiněním. To nejdůležitější, co je v nás a dělá nás lidmi, vzniká právě ve vztazích s naším okolím - v rodině, ve škole, v sousedství, v komunitě. Proto má myšlenka Ubuntu přirozeně blízko ke vzdělání. Škola totiž zdaleka není jen budova, známky a učebnice, ale především je místem, kde dítě získává důvěru, odvahu a pocit, že někam patří. Promění-li šanci vzdělávat se v důstojný život, promění tak i svoje okolí.
To, co zní jako ušlechtilý filozofický ideál je pro naše veleúspěšné koordinátory Adadu (Utu Academy, Kibera, Nairobi) a Jamese (Peace Kids Academy, Paponditi) přirozenou součástí jejich života a práce. Ubuntu pro ně není vznešený pojem pro zvláštní chvíle, ale něco, co se děje mezi „jejich“ lidmi ve dnech úplně obyčejných. Zeptali jsme se jich, co si o Ubuntu myslí obecně a jak ovlivňuje jejich práci s dětmi.
Adada: „Naše lidskost roste ve chvíli, kdy ji sdílíme“
Adadovi je Ubuntu tak blízké, že se ani moc nezamýšlel nad odpovědí a spustil rovnou „spatra“:
„Pro mě osobně Ubuntu znamená uvědomit si, že naše lidskost je vzájemně propojená. Myšlenka, že „já jsem, protože my jsme“, mi každý den a na každém kroku připomíná, že nikdo z nás neroste, neuzdravuje se ani se neučí sám. Právě tahle zkušenost podmiňuje způsob, jakým se dívám já a mí spolupracovníci na děti. Nevnímáme dítě jako „samostatný projekt“, který má podat výkon, ale jako člověka, který potřebuje bezpečí, povzbuzení a vztahy, aby mohlo růst. A když tohle dostane, začne viditelně růst nejen ono samo, ale i prostředí kolem něj.
Je krásné vidět na vlastní oči, jak Ubuntu podporuje soucit, důstojnost a vzájemnou péči ve vztazích okolo mě. V mé práci s dětmi se objevuje v malých, každodenních okamžicích, jako například když se děti navzájem podporují, sdílejí i to málo, co mají, a zjišťují, že jejich síla roste, když povzbuzují jeden druhého.“ V tom je Ubuntu skvěle konkrétní. Není to nějaká teorie odtržená od života. Je to dítě, které podá ruku druhému dítěti. Je to spolužák, který se rozdělí o svačinu. Je to učitelka, která vidí nejen výsledky studenta, ale i radost, kterou z nich student má.
Jistě stojí za zmínku, že v komunitách, jako je slum Kibera, se myšlenkám Ubuntu a duchu solidarity velmi daří a jsou velmi viditelné. Je to právě proto, že podmínky k životu jsou zde velmi těžké, a proto síla vzájemné pomoci vyniká ještě jasněji. Lidé se o sebe starají navzájem a vytvářejí si společnou naději i v prostředí slumu, což silně ovlivňuje i můj přístup k práci ve škole i mimo ni - snažím se vytvářet prostor, kde se děti cítí být viděné, ceněné a propojené s pečující komunitou. Je to takový jemný, ale přitom naprosto zásadní přístup. Dítě, které se cítí být vnímáno, se učí lépe než dítě, které má pocit, že je na všechno samo. A právě tady se Ubuntu potkává se systémem podpory vzdělávání - nejde jen o školní pomůcky nebo školné, ale také o vědomí, že lidem kolem na konkrétním dítěti záleží.“
James: „Škola nevznikla jen tak z ničeho, ale ze společného rozhodnutí“
James ve svém vyprávění ukazuje Ubuntu jako sílu, která dokáže rozhýbat celou vesnici. V Paponditi tahle filozofie pomohla vzniku školy Peace Kids. James vzpomíná:
„V mnoha afrických komunitách funguje Ubuntu jako silné vodítko a pojítko. Znamená jednoduše: „Jsem, protože jsme“. Věřím, že komunita prospívá tehdy, když se její členové navzájem podporují. Ve vesnici Paponditi jsme měli zcela praktický problém. Děti měly omezený přístup ke kvalitnímu vzdělání, protože školy byly hrozně daleko a pro řadu rodin byly náklady na vzdělání těžko dosažitelné. Bylo jasné, že když s tím něco neuděláme, nedostanou děti možnost rozvíjet se, kterou by si zasloužily. Byl jsem si ovšem vědom jedné důležité věci - taková změna nevznikne tak, že ji někdo přinese „zvenčí“ jako hotové řešení. Taková změna se musí zrodit uvnitř komunity. Jako „syn Paponditi“ jsem věděl, že jedním z nejsilnějších nástrojů změny je vzdělání. Zároveň mi bylo jasné, že takový sen se mi samotnému nepodaří uskutečnit.
Právě v ten moment se Ubuntu stalo skutečnou a pozitivní hybnou silou. Začal jsem intenzívně mluvit s lidmi, trpělivě jsem znovu a znovu otevíral téma vzdělání, vysvětloval jim, proč je důležité, aby každé dítě dostalo šanci. Ze začátku se myšlenka na vybudování školy mohla zdát dost ambiciózní, protože zdroje byly omezené a mnozí si kladli otázku, jestli je to vůbec možné realizovat. Ale já to nevzdal a dál vysvětloval vesničanům jednoduchou věc - když komunita investuje do svých dětí, investuje do své vlastní budoucnosti. Pochopili. A pak se začalo dít něco úžasného. Lidé vzali sen o škole za svůj. Někdo nabídl pozemek, jiný práci, další podporu podle svých možností. Každý přinesl to, co mohl – materiál, dovednosti, ruce, svůj čas… Přesně takhle vypadá Ubuntu v praxi - nikdo nedokáže udělat všechno, ale každý může udělat něco.
Právě z této společně vynaložené energie se v roce 2006 zrodila humanistická škola Peace Kids. Postupně vyrostla z „mateřinky“ v plnohodnotnou základní školu a během 20 let jí prošly už tisíce dětí. Zařízení se stalo nejen místem vzdělávání, ale i symbolem toho, co se může stát, když se lidé spojí kolem jedné dobré věci. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na významnou podporu českých rodin, které se do tohoto příběhu zapojily. Právě s jejich pomocí a finančním přispěním se podařilo vzdělat spoustu dětí školního věku. Škola tak není jen výsledkem místní soudržnosti, ale i krásného propojení lidí napříč kontinenty. To je na celém příběhu možná to nejsilnější. Ubuntu není jen o tom - „držme spolu v jedné vesnici“. Říká také, že lidé se mohou skrze své „lidství“ propojovat i přes velké vzdálenosti. Přestože někdo podpoří dítě v Keni z domova v Česku, vzniká mezi nimi skutečné pouto. Neviditelné, ale opravdové.“
Ubuntu v nás a pro druhé
Na Ubuntu je sympatické, že není nedosažitelným ideálem, ale je překvapivě praktické. Připomíná, že svět stojí především na vztazích, které podpoří druhé ve chvíli, kdy to potřebují. Proto tato životní filozofie tak dobře rezonuje s projektem adopce na dálku. Podpora vzdělání totiž není jen o finanční pomoci, ale také o tichém, důležitém sdělení: vidíme tě, záleží nám na tobě a chceme, aby tvoje budoucnost měla cenu.
Centrum Dialog, o.p.s. směřuje již přes 20 let většinu aktivit do podpory vzdělávání. Díky projektu adopce na dálku s názvem „Pošli špunta do školy“ mohou na vzdělání dosáhnout i děti z nejchudších rodin. Šanci na lepší život tak dostalo již 4 000 dětí z Keni a Guineje. Pošlete i vy Špunta do školy a změníte daleko víc, než byste čekali.
