Příběh adopce očima dítěte

Můj otec od nás odešel, když jsem byl ještě moc malý a od té doby jsem žil se svojí maminkou, která byla H.I.V positivní. Musel jsem se o ni starat a také o mého malého bratra a sestru. Od té doby jsem nemohl chodit do školy pravidelně, protože mi většinu času zabíralo starání se o rodinu. Školu jsem navštěvoval jeden den a ten další jsem byl doma. Jednou k nám přišla návštěva. Myslel jsem si, že to byl někdo, kdo přišel za mou maminkou. Chlapec si mě ale vyfotil a pak přišel ještě několikrát a přinesl nám nějaké jídlo a zase odešel. Ptal jsem se maminky, kdo jsou ti lidé a proč si mě fotí? Maminka mi odpověděla, že to je Adada a také říkala, že hledají někoho, kdo by podporoval mé vzdělání a postaral se o mě. Jednou k nám Adada dorazil s tím, že se konečně podařilo a že teď mohu již chodit do školy pravidelně. Zaplatil mi veškeré výdaje ve škole, tak že jsme s tím nemuseli mít ještě starosti navíc. Také nám dal nějaké peníze na jídlo. Od té doby mohu navštěvovat školu pravidelně a jsem velmi šťastný. Po týdnu od mé “adopce” moje maminka zemřela a já ztratil naději žít. Od té doby se o nás starají babička a teta.

Po roce od smrti mé maminky se Adadovi podařilo mě zapsat do lepší školy a vůbec pro mě celou dobu dělal opravdu maximum. Díky mému adoptivnímu českému tatínkovi B.C., který mě podporuje od mé třetí třídy jsem dokončil základní školu. Můj sen je stát se doktorem a léčit lidi.  Pevně doufám, že najdu způsob, jak léčit tak nemocné lidi, jako byla moje maminka, rodiče mnoha mých kamarádů a vlastně také mnoho mých vlastních přátel. Také bych rád pomohl některým dalších dětem z naší komunity. Poslal jsem už několik poděkování mému českému kamarádovi, za vše co pro mě dělá….